Porodila jsem. Události rázem nabraly nečekaný spád. Bum, prásk, dítě a k němu nepřeberné množství informací. Můj mozek hlásí ihned v prvních hodinách přetížení. Kdo mohl čekat, že toho bude tolik. Je to dítě! Není to urychlovač částic. Vyděsilo mě to. Člověk si maluje pozvolný rozjezd, poetický začátek v opojení lásky a vděčnosti, nové poměry však neposkytují ani poskrovnu prostoru pro asimilaci. A než se stihnete zorientovat, strčí vám do ruky mimino s výrazem „nasávej, uč se a plav“. A tak instinktivně zapnete autopilota a tváříte se, že víte, co děláte. Ač ve skutečnosti nemáte páru, co dělá pravá a co levá, vyhodnocujete situace na základě amatérských domněnek a modlíte se, aby vše klaplo. Stala se ze mě matka. Pro tuto roli jsem se zrodila. Mám vaječníky a tak. Jsem tutově předurčená býti matkou. Ale popravdě, jak bych to tak…
Nemám do psí díry šajna, co se tady děje!