Odcházím do snu

Zkušenost koncentračního tábora zažitá chlapcem napověděla spisovateli, že sdělit ji nejautentičtěji znamená zachovat její „přirozenou“ povahu: to, co se čtenářům mělo jevit jako apokalypsa, nabylo paradoxního účinu tím, že se ve vypravěčových očích znovu stalo tím, čím bylo chlapci, totiž každodenností. Apokalypsa, která zevšedněla – to je zorný úhel, ze kterého Arnošt Lustig vyvolává obrazy systematického masového ničení a vraždění. Posedlost zážitkem zevšednělé apokalypsy nedovolila Lustigovi po celý život volit jinou látku, ačkoli si vzpomínám, že na začátku jeho literární dráhy mu jeden z českých kritiků doporučoval, aby židovskou tragédii opustil a neutkvíval v minulosti. Kritik netušil, že si velký spisovatel příběh nevolí, nýbrž že si příběh volí jeho. Pokud se nemýlím, zabrousil Lustig do skutečnosti mimo holocaust výjimečně, a i při tom zůstal věrný mezním situacím. Všechny Lustigovy prózy, ať jsou to povídky, novely nebo romány, jsou si podobné právě tím základním zorným úhlem založeným v mezní situaci. Líčení útěku dvou chlapců z koncentračního tábora přes německé území, které vyvrcholí honem, jejž zorganizují stařičcí členové místní myslivecké jednoty, vyznívá v Lustigově podání jako střízlivá zpráva o normálním jevu. Z doslovu Milana Uhdeho