Šestá básnická sbírka Zdeňka Volfa zaujme nezvyklou mírou autenticity, texty, jejichž „síla spočívá ve skutečné osobní výpovědi, namnoze až zpovědi, která s sebou přináší nezvyklou otevřenost“ (Petr Hruška). Volf se projevuje jako dědic transcendentální expresivity autorů typu Vladimíra Holana, Bohuslava Reynka či Jakuba Demla. Dramatickým dějem jeho textů, hluboce prodchnutých vírou, je ale spíše „selhávání, střetání se s vlastní i cizí nedokonalostí, slabostí, ´neobejmutelností´ světa, který je vždy znovu a znovu potřeba promýšlet i prociťovat na samé hranici lidského vypětí. Čtenář dostává do rukou poezii, jež strhává neobvykle poctivým pokusem zformulovat v sobě hlubokou (a vždy jistě problematickou) empatii ke světu“.