Čtyřiadvacet povídek sbírky Laguna bylo napsáno na konci čtyřicátých let 20. století. V roce 1951, v době jejího prvního vydání, žila Janet Frameová v „péči“ novozélandských psychiatrických léčeben, neboť u ní diagnostikovali schizofrenii. Ovšem poté co její prvotina získala prestižní Cenu Huberta Churche, bylo rozhodnuto, že plánovanou operaci lobotomie nakonec nepodstoupí. Jak říká ve své slavné autobiografii: „Moje psaní mě zachránilo“.
Obraznost její prózy má říz poezie, avšak necílí jen k estetickému účinku, hledá smysl, nevyhýbá se ironii, odloupává vrstvy nucených fasád – vytržení smyslů, jež je toho výsledkem, je přesto prosto ega či sebelítosti. Frameová umí čarovat z vod dětského světa, naznačit význam drobným detailem, svůj příběh vyřezává s mistrnou pečlivostí a on proto plyne, plyne k nepředvídanému.
