Zákampí je zákoutí, přeneseně také jazykový koutek. V koutku si můžeme slova do jisté míry ochočit.
Přicházejí sama od sebe. Za tuhých zim je přikrmujeme, za velkých vod vytíráme do sucha v naději, že přežijí. Zvykneme si na ně, ale ona si úplně nezvyknou na nás. Odcházejí nepozorovaně. Hledáme je v krajině, v archivech, v souvrstvích času. Postupně zjišťujeme, že naše zahrada ochočených slov byla jen evropskou obměnou velehor na misce v paláci čínského císaře. V květináči domácí kultury připomíná náš jazyk tu přihnojované muškáty za oknem, tu plevel předměstského staveniště. Neberme kritikům ideu pokleslé češtiny, kritikové mají vždycky pravdu. Zkusme hledat svůj jazyk v různých zákoutích. Možná v některém z nich čirou náhodou najdeme k češtině vztah - a od něj už je k péči jen krůček.
