Dílo německé mystičky a vizionářky, přezdívané „rýnská Sibyla“, abatyše
kláštera sv. Disiboda u Bingenu a zakladatelky dvou dalších klášterů
(Rupertsbergu v r. 1150 a Eibingenu v r. 1165), Hildegardy z Bingenu
(1098–1179), dodnes udivuje svým rozsahem (kromě četných vidění je
autorkou řady spisů lékařských a přírodovědných, kázání, básní, hymnů,
množství dopisů a také jednoho dramatu), neobvyklým v době, kdy
drtivá většina žen byla negramotná a jen hrstce z nich se dostalo formálního
vzdělání.
Výsledkem autorčina velkého zájmu o přírodu jsou dva spisy –
příručka praktické medicíny Causae et curae a přírodovědně-medicínský
spis Physica, k němuž patří právě i část věnovaná ptákům (Lib. VI., De
avibus). Oddíl De avibus pojednává v návaznosti na jiné starověké či
středověké přírodovědné spisy (Aristotelés, Plinius Starší, Physiologus
Graecus et Latinus, Isidor ze Sevilly, Hrabanus Maurus) o 72 létavcích,
části jejichž těl mohou být užitečné v medicíně, autorka se věnuje také
popisu vzhledu jednotlivých opeřenců, jejich přirozenosti, typických
vlastností či zvyklostí a uvádí u většiny z nich také recepty, jak připravit
účinný lék. Pro dnešního čtenáře je to čtení nepochybně zajímavé,
třebaže se magické praktiky mohou z pohledu současné medicíny jevit
přinejmenším jako úsměvné, přesto je spis cenným zdrojem poznatků
nejen ze středověkého lékařství, ale rovněž i pro autorčiny přesné postřehy
z oblasti přírodovědné. Způsob využívání určitých bylin a taktéž některá
Hildegardina dietetická doporučení zůstávají platná i v současné době.
