Z psychologických a existenciálních próz Egona Hostovského (1908–1973) vybíráme dva romány, charakteristické pro obě nejvýznamnější období jeho tvorby. Román Dům bez pána (1937) představuje typ tradiční psychologické prózy. Sourozenci Adlerovi, kteří se po smrti otce, židovského lékaře, scházejí v rodném domě, jsou jedinci pronásledovaní minulostí, samotou či pocitem viny. Citová krize, která přiměje každého z nich odhalit skrývané tajemství, se však stane impulzem k obnovení vzájemné důvěry. Román Půlnoční pacient (1959) ve svazku zastupuje Hostovského poválečnou exilovou tvorbu. Téma absurdity lidské existence ve světě narušené mezilidské komunikace se zde promítá do situace evropských emigrantů v Americe v době studené války. V obrazu jejich života postupně převládne ztráta víry v pozitivní ideje a touha uniknout politické realitě.
Edici připravila Štěpánka Pašková, komentářem oba romány doprovodil Václav Vaněk.
