Jakmile se člověk stal člověkem, spatřilo světlo světa také umění. Už Homo erectus, zhruba před půl milionem let, vyryl do mušle specifické čáry – snad proto, aby ji ozvláštnil a zkrášlil. Od těch dob se „krásno“ neoddělitelně prolínalo s praktickým životem. Pravěcí lidé dovedně malovali na stěny svých jeskynních galerií zvířata, která toužili ulovit, a hnětli sošky kyprých žen, jaké by rádi viděli po svém boku. Z umění se postupně stala oslava touhy a krásy, následně oslava Boha či bohů, a později se objevila snaha co nejpřesněji zobrazovat realitu, kterou časem nahradilo zachycování umělcových pocitů.
Co tedy spojuje nástěnné malby v jeskyni Altamira a Guernicu Pabla Picassa? Obojí je umění a jejich tvůrci měli nějaký „um“. Svorně ovládli určitou dovednost, a to nad rámec řemesla. Umění je tedy něčím navíc. Staří Řekové věřili, že nejvyšší bůh Zeus zplodil devět múz. Každá z nich odpovídala za jinou oblast umění a každá dokázala vnuknout božskou inspiraci polibkem na čelo. Vyvolený kumštýř tím dostal jakou i božskou jiskru, kterou mohl předávat dál, a tím se nebeské dostávalo mezi smrtelníky.
